Fialka co je "NĚHOU"

"Fialka, co je něhou,
když kráčíme, já s Tebou,
v dlani dlaň co hřeje,
to srdce, co se někdy chvěje,
když pohledy bolí, zebou.

I to se prostě stává,
však láska, co je pravá,
si bere, aby dala,
co tíží, překonala,
a fialka, co je něhou,
 lásce požehnala."

Každé jaro, když se po chladných dnech ukáže sluníčko a stráně začínají být lákavé k posezení, mě fascinuje ta síla probouzení se všeho. 

Vždy si říkám, jaký je to zázrak, když se v terénu suchých trav a spadaného listí, začínají objevovat první jarní kvítka, a taky si vždycky říkám, jak to "fičí". Tak dlouho trvá to "divno" krátkého dne a chladu, a pak je fičák, všechno bují před očima, a jen se člověk otočí, tak kvítka odkvétají, traviny jsou po kolena a rozkvétá řepka. 

Už zase kvete ta řepka. 

Ale zpět do lesů a hájů, kde právě v tomto čase, schoulené při zemi, rozkvétají polštáře fialky. Tahle nenápadně nápadná bylinka má svoji zvláštní sílu, podobnou úžasu objeveného. 

"Jé, hele, tady kvetou fialky." 

Zírám vždy na ten něžný zázrak jara, a v duši i srdci pociťuji jemné doteky čehosi, co mne objímá. Nelze to cosi pojmenovat, nelze to uchopit, ale jsou cítit ty zvláštní vibrace, kterými ke mně fialka promlouvá, a její poselství vnímám jako pohlazení z dětství. V její přítomnosti jsem zpět ta malá holka, kudrnatá s pihovatým nosem, co se smíchem běhá bosá po loukách, hází do vody kamínky, a bez výčitek sní dva veliké kopečky vanilkové zmrzliny.

Prostě něžná krása, bezbranná a přesto mocná, jelikož jejím posláním je ulevit všemu, co obtěžuje naše dýchání. 

Fialová barva, v kontrastu leskle zelených lístku, je nepřehlédnutelná. Utrhnout si kvítek je pro mne velký problém, tu něhu nemám vůbec sílu si přivlastňovat, nicméně, požádám li, je mi dovoleno, tedy jsem si letos hrstičku kvítků nasbírala, do čajové směsi pro posílení plic. 

Děkuji ti "FIALKO".